Stává se, že si člověk sedne k počítači, a ačkoliv ví přesně, o čem chce psát, netuší, jak začít. Mám na to vlastní recept. Osvědčilo se mi netrápit se s „úžasnou“ první větou, vytvořit ji třeba i příšernou, nudnou, zdlouhavou, krkolomnou – tak jak mi přijde pod ruku. Napsat takhle i několik odstavců. Zbytek přijde sám. Když přesáhnu určitou hranici, už přesně vím, jak pokračovat.
Bohužel, k začátku se jednou musím vrátit a přepsat ho. Ale to už mívám jasnější představu o tom, jak to udělat.
„První věta musí navodit atmosféru, uvést do děje a pokud možno probudit čtenářovu zvědavost.“ 1)
Já říkám přitáhnout ho, upoutat a donutit, aby se do knihy „zažral“ a odmítl ji přestat číst.
„Udělat to můžete prakticky jakkoliv: můžete začít akcí (což nemusí nutně znamenat, že hned na prvním řádku cáknete na čtenáře vystřeleným mozkem; (…)), můžete začít dialogem a můžete začít i popisem, pokud jej dokážete udělat dostatečně poutavým… Jediné, co vám pro začátek výslovně nedoporučuji, jsou dlouhatánské suše podané popisy.“ 2)
Ale jinak – první větu za vás nikdo nevymyslí, musíte na ni přijít sami. Inspirovat se můžete u jiných spisovatelů, všeobecně doporučovaní jsou autoři drsné školy.
(1) MEDEK, L. Souboj s klávesnicí: Jak nezabít vlastního hrdinu. Pevnost: měsíčník o fantasy, sci-fi a hororu. Praha 2005. č. 8. ISSN 1213-8251. s. 67.
(2) MEDEK, L. Souboj s klávesnicí: Jak nezabít vlastního hrdinu. Pevnost: měsíčník o fantasy, sci-fi a hororu. Praha 2005. č. 8. ISSN 1213-8251. s. 67.